recenze & možnost zakoupit online

ARCODIVA UP 0124-2 131 P 2009
Marie Fajtová Pensitive Songs
Klement Slavický: Ej, srdénko moje
Richard Strauss: Die Nacht, Heim¬kehr, Allerseelen, Morgen, Befreit, Zeignung
Antonín Dvořák: V národním tónu, op. 73
Bohuslav Martinů: Nové slovenské písně, H 126
Marie Fajtová – soprán, Robert Pechanec – piano
Nahráno v kostele sv. Vavřince 27. a 28. 7. 2009, hudební režie Jaroslav Krček, zvuková režie Radek Horák
Celkový čas 51:51

Zdroj Hudební rozhledy 01/2010 – Rafael Brom

Zdá se, že už první cyklus kompaktního disku nastínil charakter celého programu titulu. Je to hudba povětšinou expresivní a žalná, třebaže nepostrádá něhu a konečně i naději, ovšem v míře nebohaté, přesněji – líbeznosti je tu téměř jako šafránu. Dílo Klementa Slavického „Ej, srdénko moje“, čerpající z lidového melosu jeho rodného kraje, je prostoupeno hudebním jazykem zakotveným ve folklorismu a z jeho veškerého odkazu si protagonistka disku, sopranistka Marie Fajtová, skutečně vybrala povětšinou tematiku bezútěšných textů. Jedna jediná píseň ze šesti nezpívá o marné lásce, o marném toužení, o úzkosti zlomeného či opuštěného srdce, jinak je vše zastřené poetikou lidového textu „nemožu ťa zapomnět!“. Jako by nezbývalo nic jiného než jen oči pro pláč. Na druhé straně je tu ovšem netušené pole možností k vyjádření dramatického talentu. K procítěné interpretaci přetlaku duše, která se osvobozuje vzrůstající dynamikou zpěvu až do mezní hranice, kdy se hlas musí zlomit marností, aby se umělecký útvar nestal křikem. To, co Marie Fajtová s chvějivostí ještě tlumeného žalu zpívá už v první písni o šohajkovi, který nepřišel, se v jisté sofistikované podobě ozve i v hudbě Richarda Strausse. Slavického Nad strážnicú jasno, první část cyklu, uzavírá jakoby rezignující ztišení – krásně a působivě přechází výrazný znělý svítivý soprán po proměnlivé, bouřlivé i bolestné výpovědi, do prosté lítosti, v níž už se zračí smíření. Klavírní doprovod tu s neochvějnou pozorností podporuje dramatickou, zvukomalebnou i barevnou výstavbu písně, v níž Fajtová využívá široký rejstřík hlasových poloh. Stále ale zůstává dominantní znělý rezonující témbr emočně nabitý ve všech dynamických proměnách a polohách. Kratičká následující žaloba milému Šohajku s modrýma očima přináší totéž, jen na mnohem kratší ploše, tedy soustředěněji. I další hudba, která je přes furiantský rytmus lítostivou výčitkou – v písni Těžko tomu kameňovi – neuniká z kruhu. Až následující Pověz mi, má milá zdánlivě beze všeho opustí slzavé údolí a s krásně deštivým klavírním doprovodem notuje veseleji, ale stále se stínem nezapomenutého smutku. Studená rosenka nebouří, tady už Fajtová procítěně vstupuje do další fáze proměn a její zadržovaný, mírněný a posléze povlovně a dlouze utichající zpěv, který dává vyniknout barvě, nejen potěší, ale už počíná hladit. Finální píseň cyklu Byla sem ešče malá vrací dramatický spár kompoziční a především interpretační, sice na krátký okamžik, ale v pravou chvíli a s plným odevzdáním citu.

Soubor písní Richarda Strausse, druhý v programu kompaktního disku, poněkud kosmopolitnější s city více jakoby anticky ukázněnými, navozuje salonní koncertní niveau. Už v první cudně vedené písni Die Nacht, op. 10 č. 3 na text Hermanna von Gilma, zní plně vyvážená úchvatně nesená povětšinou tichá kantiléna, třebaže i zde jihneme pod zvučícím hlasovým vzplanutím. Píseň má přitažlivou náladu rozprostřenou od smutku se skrývanou mučivostí k znělému širokému forte, ve výškách je pronikavý, nikoli však ostrý. Hluboké tóny jsou barevné a vzrušující. Fajtová překrásně vyzpívá náhlý efektní melodický zlom, a učiní tak z písně malý klenot. To, co spojuje tuto hudbu se Slavického hudebním zármutkem, je zde skryto v textu, ten opravdu není veselý, spíš romanticky hrůzyplný. Následující píseň Heim¬kehr (K domovu), op. 15 č. 5 má text Adolfa Friedricha von Schacka, který je plný naděje, míru a pokoje. Pokojná je i hudba a dobře se jí naslouchá, zvláště když hlas stoupá po klidné melodii na zkušeně odměřený okamžik do stříbřitě jiskrných výšek, přičemž je zahalen do klavírního nokturna. V závěrečném slovu textu této písně – ve slově allein – má Marie, prožívajíc příběh s hereckou samozřejmostí, neobvykle něžný a dojatý hlas. Allerseelen (Dušičky), op. 10 č. 8 (slova Hermann von Gilm) jsou smutné a Marie cítí text v celé jeho bezútěšnosti, nicméně není zde bolesti, jen touhy. Není zde dramatu, jen krásný hlas s dojímajícím preludiem klavíru. O štěstí, které přijde, rozpráví píseň Morgen (Zítra), op. 27 č. 4 (text John Mackay), která je jakýmsi klavírním intermezzem, do něhož vstoupí a opět odejde klidně nesená, jemně zvučící, klidná, nevzrušivá a přívětivá melodie, znenáhlu utichající. Straussovy písně jsou v tomto výběru velmi citlivě uspořádány. I ta následující není tak dramatická, jak se chvílemi tváří, přestože zpívá o odchodu nepochybně bolestném. Není to ale rozchod, jen, podle Richarda Dehmela, smrt lidi rozděluje v písni Befreit (Osvobozený), op. 39 č. 4. A opět tu hraje důležitou roli klavírní hudba, ponejvíce rozloženými akordy. Soprán zde opět dostává svou více dramatickou polohu, v níž je Marie Fajtová strhující, zvláště když v závěru svého vstupu náhle neočekávaně forzíruje v drženém tónu v návalu neudržitelného citu. Poslední píseň z výběru hudby Richarda Strausse s názvem Zueignung (Věnování), op. 10 č. 1 (slova Hermann von Gilm) zpívá o srdci trpícím láskou, a tak můžeme očekávat více dramatického zvrásnění; samozřejmě přijde, ale je spíše vítězně radostné. Po německých textech se Marie Fajtová vrací k mateřštině ve dvou cyklech. První je V národním tónu, op. 73 B 146 českého Mistra Antonína Dvořáka. Čtyři písně Dobrú noc – Žalo dievča, žalo trávu – Ach není tu – Ej mám ja koně faku zaznívají v nádherně pokojné rovině, nehledě na tempa jednotlivých částí a proslulé dvořákovské střídání dynamiky, které Fajtová dokonale využívá. Není tu bolestného vzruchu, neboť tu není ani burcujícího podnětu v textu. Známé, milé, národní, klasicky vyvážené písně jsou spíše jakoby zastřenou literární památkou dávné historie. Ani tvůrčí provedení, včetně působivých akcentů a vzrušivého hlasu tvořeného s permanentní chvějivostí zhuštěného vibrata, nedramatizuje přívětivou zpěvnost Dvořákovy hudby. Vzruch přinese až závěrečný cyklus kompaktního disku – a to díky provenienci hudby, jíž se Bohuslav Martinů inspiroval. Nové slovenské písně, H 126 jsou skutečně jiným světem, souznějícím mnohem více s úvodním cyklem Klementa Slavického než s ostatními opusy programu. Sotva zazní klavírní perlivý zvuk první písně Mať moja, mať moja, tušíme změnu. Expresivní nástup zpěvu, spějícího do krajních výrazových a výškových poloh, plně vyjadřuje dramatičnost genia loci, třebaže text sám o sobě není všude inspirativně bolestný či vzrušující. To je příběh druhé písně Povídajú lidé, která má spíše žertovné téma, či následující Holubienka biela, která hovoří o naději, a konečně i závěrečné Dievča s bielej hory, která je furiantsky vzdorná. Inspirací a podnětem je ale hudební zápis Bohuslava Martinů, který dokáže Marie Fajtová zužitkovat ve všech nuancích. Opět potěší okouzlující rubata, proměny nálady, jásavé akcenty, prudké proměny dynamiky během krátkého času a vzrušující emotivně vypjatý hlas. Klavírista Robert Pechanec je výborný.

Debutový kompaktní disk Marie Fajtové je sestaven ze čtyř celků, u kterých jistě seznáme stylovou a výrazovou odlišnost. Samotná trojice domácích autorů by nabízela i jiné seskupení. Výběr díla německého autora ovšem situaci podstatně mění a vnímám dramaturgii tak, že je vložen do ryze moravsko-českého melosu a nezdá se, že by s celkovou koncepcí nekonvenoval. Je sice méně lidový, spíše salonně umělý a vznešený – má také texty vysoké literární hodnoty – ale činí spíše dojem jakéhosi zklidnění rozvrásněné hladiny krajních bohatě vznětlivých opusů.